FAQ

CUKROVKA – neboli správně latinsky řečeno diabetes mellitus (DM) je celosvětove rozšířené chronické onemocnění, které postihuje obě pohlaví a všechny věkové kategorie. Historie diabetu sahá hluboko do minulosti. Cukrovka je jedna z nejstarších a nejspletitějších chorob, které lidstvo poznalo. První zmínky o této nemoci nacházíme v Ebersove papyrusu z roku 1500 pr.n.l. Cukrovka má více než 100 milionu lidi na celém světě – téměr třetina všeho obyvatelstva v samotné Evropě – a podle International Diabetes Federation (Mezinárodní diabetické federace) jsme v sevření globální epidemie. Slovo diabetes pochází z řečtiny, kde znamená „sifón“ nebo „průchodný“. Dvěma hlavními příznaky cukrovky jsou velká žízeň a časté močení. Latinský výraz mellitus byl přidán až později. Znamená „sladký“ a vyjadřuje, že moč neléčeného diabetika je sladká, což vyplývá z jeho vysoké hladiny glukózy v krvi.

Ohroženi jsme všichni, protože cukrovka může překvapit bez varování každého z nás, v jakýkoliv čas !

Základní příčinou cukrovky je neschopnost organismu produkovat nebo efektivně využívat životně důležitý hormon inzulín, který je zodpovědný za přeměnu stravy v energii. Stane se to tehdy, když buňky produkující inzulín ve slinivce břišní přestanou fungovat nebo nemohou vytvořit tolik inzulínu, kolik ho organismus potřebuje. Základní úlohou inzulínu je vychytávat cukr (hlavní zdroj energie pro organismus) z krve a předávat ho životně důležitým orgánům a tkáním. Neléčená cukrovka zabíjí nebo způsobuje težká poškození nejdůležitejších systémů, která vedou k závažným komplikacím, jako je postižení srdce, ledvin, cév a slepota. Diabetici 1. typu neprodukují žádný inzulín. Příznaky se obvykle projeví, když je více než 70 procent buněk produkujících inzulín zničeno. Jeho začátek může být náhlý a také dost dramatický: prudký váhový úbytek, velká žízeň, časté močení, někdy velké nechutenství nebo naopak vlčí hlad, zvracení, bolesti břicha nebo i porucha vědomí až bezvědomí. U diabetika 2. typu obvykle pokračuje relativní produkce inzulínu, ale z nejrůznejších důvodů organismus klade překážky k jeho správnému využití. Léčba inzulínem je možná i u diabetu 2. typu, vetšinou se ale léčí dietou a tabletkami. Diabetes 2.typu vzniká často po 40. roce věku a vedle vrozené náchylnosti podporují jeho vznik nadváha, nedostatek pohybu a duševní stresy.


Jak vyhledávat diabetes

K vyhledávání diabetu se používá hodnocení glykémie, kdežto vyšetření moče (glykosurie)
nepostačuje a bylo ze screeningu vyloučeno. Glykémie/,,krevní cukr"/ se vyšetřuje v plné kapilární krvi nebo v žilní plazmě:

  • - jednou za dva roky (u nerizikových jedinců, zejména ve věku nad 40 let jako součást preventivních prohlídek)
  • - jednou ročně u osob se zvýšeným rizikem (nemocní s kardiovaskulární příhodou v anamnéze, diabetes v rodinné anamnéze, obezita, arteriální hypertenze, dyslipidémie či hyperlipoproteinémie, výskyt poruchy glukózové tolerance v anamnéze, gestační diabetes či porod plodu o hmotnosti nad 4 kg, syndrom polycystických ovarií /PCOS/)
  • - okamžitě u osob se zjevnými příznaky žízen, polyurii, polydipsii a s nimi spojenou vystupňovanou únavu. Nechutenství či hmotnostní úbytek nemusí být přítomen.
    Skríningové vyšetření poruch glukózové homeostázy (diabetu + prediabetu) je pozitivní
    v případech, kdy je:
  • - náhodná glykémie (stanovená kdykoliv během dne a nezávisle na jídle) v plné kapilární
  • krvi (stanovení na glukometru je možné) = 7,0 mmol/l nebo v žilní plazme = 7,8 mmol/l.
    nebo
  • - glykémie nalačno v žilní krvi stanovená v laboratoři (nikoliv na glukometru) = 5,6 mmol/l
    nebo
  • - glykovaný hemoglobin (HbA1c) stanovený v laboratoři) = 3,9 % (= 39 mmol/mol) dle IFCC (fakultativně)

Pak je nutno vyšetřením potvdit nebo vyloučit diabetes a to diagnostikou níže uvedenou.

Jak potvrdit diabetes

Při podezření na diabetes mellitus je třeba potvrdit diagnózu onemocnění standardním
postupem. O diagnóze diabetu svědčí:

  1. přítomnost klinické symptomatologie provázené náhodnou glykémií vyšší než 11,0 mmol/l a následně glykémií v žilní plazmě nalačno rovnou nebo vyšší než 7,0 mmol/l (stačí jedno stanovení)
  2. pri nepřítomnosti klinických projevů a nálezu glykémie v žilní plazmě nalačno rovné nebo vyšší než 7,0 mmol/l po osmihodinovém lačnění (ověřit aspoň dvakrát)
  3. nález glykémie v žilní plazmě za 2 hodiny při oGTT vyšší než 11,0 mmol/l Od stanovení diagnózy diabetu je vhodná konziliární spolupráce praktického lékaře s diabetologem. V případě, že se vyskytnou pochybnosti o typu diabetu a o volbě správné terapie (zejména inzulínu), doporučuje se ponechat vedení na diabetologovi. V diferenciální diagnostice je zapotřebí vyloučit případně jiná onemocnění, která mohou být provázena diabetem, přičemž se nejedná o diabetes 2. typu.



Jaké základní typy diabetu mellitu rozlišujeme

DIABETES 1.TYPU
Jde o onemocnění s převážně náhlým začátkem výrazných subjektivních potíží, kterým dominuje žízeň, polyurie, hubnutí a únava. Tento typ diabetu se sklonem ke ketoacidóze sice může vzniknout v jakémkoliv věku, ale nejčasteji postihuje děti, dospívající a mladé jedince do 35 let. Přibývají však důkazy o tom, že cukrovka 1. typu se může vyvinout i v pozdějším věku, a ačkoli nástup u dospělých je vzácnější, může teoreticky postihnout kohokoli v jakémkoli věku.
Zůstanou-li příznaky neléčeny, hrozí zhoršení s dalším hubnutím, zvracením a v moči se objeví ketony (toxické vedlejší produkty vznikající spalováním tuků) a stav případně vyústí v kóma. Vědci se domnívají, že se nemoc vyvíjí měsíce až léta předtím, než se projeví. Když už se ale jednou objeví klasické příznaky, je příliš pozdě na to dělat něco jiného než chorobu léčit inzulínem.

Diabetes 1. typu je všeobecně považován za autoimunitní onemocnění. To znamená, že vlastní imunitní systém napadá a ničí zjevně zdravé buňky. V tomto případě jsou cílem buňky slinivky břišní, které produkují inzulín.

Diabetes 1. typu je definován destrukcí beta-buněk pankreatu, které tvoří inzulín a absolutním nedostatkem inzulínu vyžadující léčbu inzulínem.

Po zahájení léčby může dojít k částečné úpravě vlastní sekrece inzulínu a poklesu jeho spotřeby. Pokud si pacient po zahájení léčby inzulínem cukrovku hned od počátku nekontroluje, muže docházet ke zbytečným hypoglykemiím, váhovému přírustku a dlouhodobému špatnému vyrovnání cukrovky s nadměrnou spotřebou inzulínu. Po delší či kratší době, většinou období 3-5 let po vzniku diabetu, vlastní sekrece inzulínu zaniká a dávka inzulínu se stabilizuje. Základní úlohou inzulínu je vychytávat cukr (hlavní zdroj energie pro organismus) z krve a předávat ho životně důležitým orgánům a tkáním.

Diabetici 1. typu se musí smířit jednu pro vždy s faktem, že si budou muset vlastní chybějící inzulín celý život nahrazovat inzulínem injekčním. Množství požadovaného inzulínu závisí na tom, jak je jejich organismus schopný ho využít.

DIABETES MELLITUS 2 typ.
Diabetes 2. typu je nejrozšířenejší typ diabetu ve vyspělých státech celého světa. Jedná se převážně o onemocnění středního a vyššího věku a jeho incidence s věkem výrazně stoupá. 60-90% diabetiků tohoto typu jsou obézní. Tento typ cukrovky v naší populaci převládá(90%). Jde o chronické nevyléčitelné onemocnění, které včas neodhaleno nebo nesprávně léčeno přináší svému nositeli řadu komplikací, které mohou vést k invalidizaci nebo úmrtí. Diabetici 2.typu mohou mít nedostatek inzulínu, i jeho nadbytek – problém je v tom, že tento inzulín nepůsobí dostatečně ve tkáních z důvodu tzv. inzulínové rezistence. Jednou z hlavních příčin závažné inzulínové rezistence tkání je nadváha, proto je základním léčebným opatřením u diabetiku 2. typu redukce hmotnosti a správná diabetická dieta. Někdy je na buňkách inzulínových receptorů příliš málo, glukóza do nich nemuže vstoupit a být zde využita jako zdroj energie. Diabetici 2. typu mívají také zhoršenou nebo abnormální sekreci inzulínu po jídle, která vede k vysokým hladinám glukózy v krvi. Část diabetiku 2. typu je navíc léčena tabletami a část vyžaduje podávání inzulínu.

Začátek diabetu 2.typu je na rozdíl od diabetu 1. typu často nenápadný a někdy se zjistí až při rozvoji diabetických komplikacích, např. při selhání ledvin, poruchách zraku nebo vředech na nohou. Vedle typických příznaků vysokého krevního cukru, jako je žízeň , časté močení a hubnutí, mohou být příznaky diabetu 2. typu i velká únavnost, opakované infekce,zéjména plísňové, doprovázené svěděním, špatné hojení ran. apod.

Cukrovka 2. typu silně souvisí s vysokým obsahem tuku ve stravě. Pravidelné cvičení povzbudí tělo k lepšímu využití inzulínu.

TĚHOTENSKÝ DIABETES
Je typem cukrovky, která postihuje asi 4 procenta těhotných žen, a je obvykle zachycena při rutinních krevních testech, které se dělají po dvacátem týdnu těhotenství.

První starostí mladých diabetiček bývá, zda jejich dítě nebude mít diabetes. Jelikož mechanismus dědičnosti u diabetu je dosti komplikovaný, nelze spolehlivě říci, zda bude dítě cukrovku mít. Riziko vzniku diabetu 1. typu u dítěte matky s diabetem 1. typu je malé (1-3%), o něco větší riziko je u dětí diabetických otcu (3-6%). Jsou-li diabetiky oba rodiče, riziko dosti prudce stoupá (15-30%).

Během těhotenství roste hladina krevního cukru v závislosti na těhotenských hormonech a u některých žen se slinivka břišní není schopna vyrovnat se zvýšenými požadavky na inzulín, který má udržet hladinu cukru v rovnováze.

Glukóza cirkulující ve zvýšeném množství v matčině krvi přestupuje přes placentu do plodu, který odpovídá zvýšenou tvorbou vlastního inzulínu. Kombinace přemíry glukózy a přemíry inzulínu způsobuje, že dítě je tlusté a po narození je ohroženo hypoglykémií, tj. velmi nízkou hladinou cukru v krvi. Ženy, které dostaly cukrovku v těhotenství, nemusely mít nikdy předtím žádné potíže, a ty také po porodu obyčejně zmizí. Avšak 40 procent z žen, které zakusily těhotenskou cukrovku, bude mít později v životě plně rozvinutý diabetes, nejčasteji 2. typu a příležitostně i 1. typu. . V průběhu těhotenství je nutné pečlivě dodržovat dietu, aplikovat inzulín přesně dle rad lékaře a systematicky kontrolovat hodnoty glykémie papírky a glukometry a podle výsledků se naučit upravovat dávky inzulínu. Potřeba inzulínu se v důsledku hormonálních změn v těhotenství zvyšuje na dvoj až trojnásobek.

Rizika těhotenství jsou v zásade dvojí:

  • především je zvýšený výskyt vrozených vad, čemuž se dá zabránit pečlivou kompenzací v počátečním období těhotenství a vlastně již v období těsně před početím. V tomto období je třeba zabránit výskytu jak hypoglykemických, tak i hyperglykemických epizod a především zvyšování množství ketolátek v krvi.
  • dalším rizikem pro plod je výskyt tzv. diabetické fetopatie, která se projevuje mimo jiné vyšší porodní hmotností, což znamená, že novorozenec má porodní váhu vyšší než 4500 g. Dále do souboru diabetické fetopatie patří vyšší hladiny žlučového barviva, jež mohou vést k novorozenecké žloutence.


Všechny tyto komplikace jsou však dobře zvládnutelné pediatry a netrvají po porodu dlouho.
Na rozdíl od předchozích variant má tento typ cukrovky málo příznaků. Pravidelná prenatální péče včetne krevních testů ji ale však odhalí.

Jak léčíme cukrovku
Dietní léčba diabetu a fyzický pohyb je základ terapie
Jídlo je základní faktor, nebo chcete-li základní kámen každodenního života s cukrovkou. Příznaky cukrovky se zlepší nebo zhorší podle toho, co jíte a pijete.

Základním cílem diety je dobrá glykémie, přiměřená hmotnost, dietou snižujeme hladiny krevních tuku a tím i riziko srdečních a cévních onemocnění, dietou lze docílit přiměřené tělesné hmotnosti apod.

Rozdělení jídel do 4-6 porcí šetří u diabetiku 2. typu vlastní slinivku a u diabetiku 1. typu umožnuje sladit působení inzulínu a diety. U obézních diabetiku napomáhá větší počet menších porcí jídel k účinnejšímu hubnutí. Kdyby diabetici 2. typu, jejichž slinivka produkuje většíinou vlastní inzulín jedli jen jednou či dvakrát denně větší porce jídla, stoupla by u nich hladina krevního cukru, protože slinivka by nedokázala uvolnit dostatečně rychle potřebné množství inzulínu. Diabetici 1. typu, kteří jsou závislí na injekcích inzulínu, rozdělují jídlo podle toho, kolikrát denně inzulín píchají. Aplikují-li si inzulín jen jednou či dvakrát denně, měli by dodržovat pravidelnost v jídle, protože nemohou inzulín jídlu příliš přizpůsobit. Pokud píchají inzulín více než třikrát denně, mohou např. vynechat dopolední i odpolední svačiny, jestliže tomu přizpusobí dávky inzulínu a nemají hypoglykemie. Diabetici léčení inzulínovou pumpou mohou vydržet i celý den bez jídla, pokud si přizpusobí bazální dávkování inzulínu.

Pri redukčních dietách je třeba dbát na dostatek tekutin. Pouze diabetici se selháváním funkce srdce nebo ledvin a s většími otoky mají příjem tekutin naopak omezovat. Pro diabetiky je vhodné používat neslazené nebo dia light nápoje, protože ve slazených nápojích nebo v ovocných džusech a štávách je množství cukru velice koncentrované. Ke vhodným nápojům patří např. stolní voda, minerálky, sifon, čaj s citrónem či hořká káva v omezeném množství apod.

Alkohol se diabetikum nezakazuje, ale je třeba dbát na hlavní rizika:

  • nalačno muže vyvolat hypoglykémii
  • při hypoglykémii nemusí pomoci injekce glukagonu
  • příznaky hypoglykémie se podobají příznakům opilosti a současně požitý alkohol tak muže hypoglykémii zastřít.


Obezitou se vyčerpává vlastní slinivka a přechází se z léčby dietou a tabletkami na inzulín, jenž by po zhubnutí nebyl často vůbec nutný. Stoupají zbytečné dávky inzulínu a zvyšují se hodnoty glykémie, obojí vede k srdečním a cévním onemocněním. Stoupá krevní tlak a v důsledku toho se často užívá velké množství léků, jenž by po zhubnutí nebylo nutné, vysoký krevní tlak zvyšuje riziko poškození ledvin i srdečních a cévních onemocnení, stoupá hladina krevních tuků, jež přispívají ke vzniku aterosklerózy a srdečních a cévních onemocnění a nepříznivě ovlivňují játra a ledviny. Stoupá koncentrace kyseliny močové, jež má nepříznivý vliv na klouby, močové kameny a aterosklerózu, časteji se vyskytují bolesti v páteři a v kloubech, žilní onemocnění atd.

V roce 1923 byli za objev inzulínu oceneni Frederik Grant Banting a John James Richard MacLeod.

Dvacátá léta 20. století byla velmi důležitým obdobím. Objevením a izolací inzulínu byl učiňen první krok ve vývoji léčby diabetu. Započala léčba inzulínem v Dánsku a byly založeny laboratoře "Novo Terapeutisk Laboratorium" a "Nordisk Insulin Laboratorium.

Vědci se pokoušeli již od roku 1966 vyrobit lidský inzulín, výtěžek jeho syntézy byl však zpočátku nízký. Později byla zavedena semisyntetická výroba lidského inzulínu z vepřového, jejíž výtěžek byl už větší. V poslední době se využívá i biosyntéza lidského inzulínu, jejímž principem je přenos genových informací do buněk mikrobů, které pak inzulín produkují. Výhodou lidský inzulínu označovaných zkratkou HM – humánní je menší tvorba protilátek. Ty se mohou podílet např.na alergiích, menší účinnosti inzulínu, reakcích v místě vpichu inzulínu, jeho nepravidelném uvolňováním apod.

Inzulín je protein složený z 51 aminokyselin. Nejenže umožnuje využití glukózy jako energetického zdroje, ale také tvoří její zásoby v játrech a svalech, a brání tím tělesný tuk a bílkoviny před přeměnou na energii. Inzulín má též svoji úlohu při skladování tuku a obnově tkání, a tak se stává nezbytným pro uchování zdraví a přežití. Za normálních okolností je inzulín uvolňován do krve po jídle. Umožnuje glukóze získané ze sladkých a moučných jídel dosáhnout cílových buněk v nervech a mozku, které nejsou schopné přijímat „palivo“ neboli energii z jiných zdroju.

Inzulín je klíč, který otevře dveře k buňkám a dovolí glukóze vstoupit. Když inzulín chybí, glukóza se stane v krevním proudu skutečným bezdomovcem, odmítá přístup k těm správným buňkám a nechá se volně unášet.

Inzulínem jsou léčeni všichni diabetici, u nichž došlo k výraznému snížení či zániku vlastní sekrece inzulínu, to znamená, že jsou závislí na jeho zevní dodávce.

Jsou to všichni diabetici 1. typu. Dále je inzulínem léčena i část diabetiku 2. typu – především tj.u nichž selhala léčba dietou a perorálními diabetiky i při dodržování všech režimových opatření (především redukci hmotnosti). Léčba inzulínem bývá často nutná na přechodnou dobu v době akutního stresu,zejména při operacích, úrazech, závažnějších onemocněních.

Přechod na léčbu inzulínem znamená sice pro diabetika zásah do navyklého způsobu života a vyžaduje hlavně zpočátku větší přizpůsobivost, je však spojen se zlepšením celkového zdravotního stavu. Po zacvičení a při dobrém technickém vybavení je inzulínová léčba většinou diabetiků velice dobře snášena. Maximum působení inzulínu je důležité, protože v té době je možné časteji očekávat hypoglykemii a doba působení rozhoduje o tom, kdy je třeba počítat už s další injekcí inzulínu, protože ke konci doby působení je účinnost inzulínu už slabá a zvláště inzulín aplikovaný večer už do rána „nedotahuje“.

Na rozdíl od diabetu 1. typu, u něhož je inzulínoterapie jednoznačně zdůvodněna a podléhá poměrně jednoduchým principům, je léčba diabetika 2. typu inzulínem často velmi komplikovaná a záludná. Proto by měla být její indikace důkladně zdůvodněna a léčebnou rozvahu by měl udělat odborník zabývající se problematikou diabetu.

Inzulíny s prodlouženou dobou účinku, tj. středně i dlouhodobě působící, tvoří suspenze, jsou zkalené a nesmí se nikdy podávat do žíly.
Lahvičky s inzulínem nebo náplně do dávkovačů inzulínu (catridge, Penfilly) je třeba uchovávat v dolní části chladničky, tj. při teplotě +2 až +8 C. Inzulín nesmí zmrznout, ani nesmí být vystavován dlouhodobě vyšším teplotám (nad 40C).

Inzulín aplikujeme obvykle do podkoží.Vhodnými místy pro aplikaci inzulínu jsou podkoží břicha, paží, stehen a hýždí. Při aplikaci více dávek za den pícháme inzulín ve stejnou dobu do stejné oblasti, protože vstřebávání inzulínu z různých míst vpichu se poněkud liší, a tudíž se liší nástup a trvání účinku inzulínu.

Nyní na trhu tkz. analoga inzulinu s modifikovaným a ,,bezpečnějším " profilem účinku jak krátkodobobé/Apidra, Novorapid, Humalog/ tak i dlouhou dobou účinku takzvané basální/ Lantus, Levemir / i mixované preparáty používané k léčbě diabetu v konvenčních režimech terapie /Humalog MIX 25,50, Novomix 30/

LÉČBA TABLETKAMI:

Léčba tabletkami je nedílnou součástí komplexní lécby diabetiku 2.typu.Léky jsou však jen jednou ze základních intervencí, kterým jsou tito nemocní vystaveni od samého začátku manifestace onemocnění.

Podáváním tabletek – perorálních antidiabetik (PAD) – má v léčbě diabetu význam jen u některých diabetiků, v žádném případě je však není možné považovat za náhradu inzulínu, který bohužel zatím v tabletkách vyrábět neumíme.

Léčba perorálními antidiabetiky ani nezaručuje , že jde o lehkou cukrovku, při které se nerozvíjí diabetické komplikace. V řadě případů je nutné po určité době přejít z léčby perorálních antidiabetiky na léčbu inzulínem, někdy je naopak možné se po vyrovnání cukrovky a zhubnutí vrátit jen k dietě.

Obézní diabetici se před započetím léčby i během léčby mají pokoušet o redukci tělesné hmotnosti. Po aplikaci některých perorálních antidiabetik se muže chut k jídlu zvýšit a pokud se zvyšuje i hmotnost, snižuje se citlivost tkání na inzulín a zvyšují se glykemie. To muže lékaře přimět k dalšímu zvyšování dávky tablet. Jediným rozumný řešením je redukce hmotnosti, jež obnoví citlivost na inzulín a stačí pak menší množství prášků nebo jen dieta podle starších doporučení. Nyní na podkladě konsenzu podáváme při zachování  kontraindikací antidiabetika.

Trvalé převedení na inzulín je obvykle nutné při selhání léčby perorálními antidiabetiky, při rozvoji některých komplikací diabetu ,zejména závažnejší poškození ledvin, nervů a při vředech na nohou. Inzulínem se také léčí cukrovka, jež vznikne při onemocnění slinivky břišní. Vzácnou příčinou převodu na inzulín je alergie na perorální antidiabetika.

Při užívání perorálních antidiabetik je nutné řídit se těmito zásadami:
dodržovat nadále diabetickou dietu a dostatečnou fyzickou aktivitu
dodržovat důsledně pravidelnost v jídle i v dávkování léků
docílit přiměřené tělesné hmotnosti, vážit se pravidelně
předcházet hypoglykemiím (pravidelností v jídle, opatrností při používání alkoholu a fyzické námaze, poradit se s lékařem před užíváním dalších léku apod.)
pravidelně docházet na kontroly k lékaři
selfmonitorig možno provádět  s měřením glykémie i doma/i diabetik na tabletách má nárok na omezený počet proužků do glukometru - přístroje k měření glykémie v domácích podmínkách/

Antiobezitika

Předepisuje diabetolog na účet zdravotní pojištovny s doplatkem pacienta v současné době pacientům s diabetem 2.typu splňující určitá kritéria. Ostatní pacienti ho musí hradit, v případě, že jim ho lékař nepředepíše. U pacienta musí současně dojít k poklesu tělesné hmotnosti nejméně o 3 kg v průběhu 6 týdnů za použití pouze režimových – dietních a pohybových opatření. Tolerance léčby je vyhodnocena po 4 týdnech od zahájení léčby, účinnost po 3 měsících léčby antiobezitikem. Není-li léčba účinná , je podávání antiobezitika po 3 měsících přerušeno.

Je vhodná fyzická aktivita pro diabetiky

U diabetiků léčených jen dietou může fyzická aktivita oddálit nutnost přechodu na léčbu tabletami či inzulínem. U diabetiků léčených inzulínem má snížení celkové denní dávky význam v tom, že se nezvyšuje chuť k jídlu, hmotnost ani krevní tuky.

Cvičení také vede ke zvětšení svalové hmoty, která je zásobárnou svalového glykogenu. Z něj se může v případě poklesu glykemi uvolnit glukóza, a dochází proto k menším výkyvům glykemie během dne a při cvičení.

Cvičení je nezbytným doplňkem redukční diety u diabetiků s nadváhou. Zabraňuje bolestivým stavům páteře a kloubů, má příznivý vliv na psychiku a vede k celkové relaxaci. Při soustavném tréninku se zlepšuje citlivost na inzulín a tedy i cukrovka po 4-6 týdnech. Tento příznivý efekt však muže zmizet již po několika přerušeních pravidelného cvičení. Při cvičení se obvykle hodnota glykemie snižuje. Pokud ale pícháte inzulín a začnete cvičit s příliš vysokou glykémii (většinou nad 16 mmol/l, zvláště jsou-li v moči ketolátky, muůže se cvičením glykémie i zvýšit. Proto je vhodné při léčbě  inzulínem kontrolovat glykémii před cvičením i po cvičení, zejména tehdy, když cvičíte po dlouhé době nebo s nezvyklou intenzitou či cvičíte déle než jednu hodinu. Za cvičení považujeme i vyšší fyzickou aktivitu např. při úklidu v domácnosti, při práci na zahrádce apod. Pokud cvičíte, spotřebovává vaše tělo cukr ze zásob ve svalech a játrech a po cvičení si proto cukr z krve do zásob v játrech a ve svalech zase ukládá. To může trvat i řadu hodin, někdy i celý den. Během této doby může i po cvičení dojít k hypoglykemii. Měřte si při intenzivním cvičení každých 30-60 minut, po cvičení a před každou další injekcí inzulínu, dokud se glykémie nenormalizuje.

Cvičení je vhodné pro každého diabetika, jenž není dekompenzován a který nemá závažné orgánové potíže.

Mezi orgánové komplikace, jež omezují a jeho vhodnost musí posoudit lékař, patří závažná hypertenze, pokročilé změny na dolních končetinách, rozvinuté postižení očí a ledvin. Dále není cvičení vhodné pro diabetika léčeného inzulínem s opakovanými hyperglykémiemi nad 16 mmol/l a pro diabetiky s ketoacidózou – přítomností acetonu v moči.

Jaké komplikace  cukrovka způsobuje

Rozlišujeme akutní a chronické komplikace diabetu mellitu

Jen zkratkovitě a skutecně zjednodušeně

  1. krátkodobé
    Krátkodobé komplikace souvisí s aktuální nízkou či naopak velmi vysokou hladinou glykémie (hypoglykémie a hyperglykémie) a jsou podrobně probrány na jiných  stránkách.
  2. dlouhodobé
    Dlouhodobé komplikace jsou výsledkem déletrvajícího působení vysoké koncentrace krevní glukózy na tkáně řádove roky). Během tohoto působení dochází k navazováním glukózy na některé chemické části specifických tělesných tkání. Výsledkem je jejich poškození, které posléze často vede ke zhoršení či úplné ztrátě funkce některých orgánů.

Oční komplikace (diabetická retinopatie): podstatou je poškození drobných cév oční sítnice, kde skrze méněcennou stěnu dochází k úniku součástí krevní plasmy a posléze i krve do sklivce. Pokročilé změny mohou vést až k úplné slepotě. Diabetes je celosvětově zodpovědný za největší procento slepých pacientů.

Neurologické komplikace (diabetická polyneuropatie): dochází k poškození nervových vláken zejména periferních nervů, což může po delší době vést ke ztrátě kožní citlivosti, poruše inervace vnitřních orgánů, ale i k velmi nepříjemným bolestivým projevům (pálení, brnění).

Poškození ledvin (diabetická onemocnění ledvin): výsledkem poškození struktur filtracní membrány ledvin je její zvýšená prostupnost pro bílkoviny a postupné zhoršování ledvinných funkcí, které mohou vyústit až v ledvinové selhání a nutnost doživotní pravidelné dialýzy či transplantaci ledvin.

Poškození velkých cév (ischemická choroba): diabetici jsou oproti normální populaci více ohroženi rozvojem aterosklerotických změn, které jsou zodpovědné jak za ischemickou chorobu srdeční s vyšším rizikem infarktu myokardu, tak i za ischemickou chorobu dolních končetin, vedoucí často k zánětlivým defektům ohrožujícím končetinu amputací.